Třídy zesilovačů nás mají hlavně informovat o základní konstrukci daného zesilovače a jeho nárocích na napájení a sílu signálu. Dnes rozlišujeme celkem 7 tříd zesilovačů označených písmeny A, B, AB, C, D, G,H, přičemž někdy se uvádí i třída T, což je patent americké firmy Tripath. Pro účely povídání o kytarových aparátech mají však smysl pouze první tři třídy zesilovačů, tedy A,B a AB. Pojďme si je tedy ve stručnosti popsat:

Zesilovač třídy A: Zjednodušeně je možné říci, že součástky zesilovače třídy A (ať už se jedná o lampy nebo tranzistory) jsou postaveny tak, že jeden okruh obsluhuje obě části signálu z kytary (jak plus, tak i mínusovou polaritu). Díky tomu, ale musí být celý okruh pod poměrně velkým klidovým proudem po celou dobu, což vede k potřebě vysokého příkonu. Díky tomu jsou tyto zesilovače velmi náročné na napájení a vedlejším produktem jejich činnosti je velké množství tepla. Jejich nespornou výhodou je pak asi nejčistší dostupný zvuk. I přes nekompromisní kvalitu zvuku se tyto zesilovače používají spíše méně a to zejména v menších výkonech (kolem 50W), proto je najdete spíše v konstrukci kombo, než jako samostatnou hlavu.

Zesilovač třídy B: V těchto zesilovačích obsluhuje každý okruh jednu polovinu signálu, tedy jeden plus a druhý mínus. Tento zesilovač nepotřebujete pro svůj provoz žádný klidový proud. Při střídání fází však v bodě 0 vzniká tzv. přechodové zkreslení, které je u nižších hlasitostí poměrně dost slyšitelné, proto nejsou na kytarovou hru úplně vhodné. Jejich výhodou je samozřejmě jejich úspornost a nízké tepelné ztráty, přesto se s nimi v hudební praxi příliš nesetkáte maximálně u starších modelů tranzistorových rádií.

Zesilovač třídy AB: Tyto zesilovače jsou takovým konstrukčním kompromisem mezi třídou A a třídou B. Pracuje prakticky stejně jako třída B, akorát je mu po zapnutí indikován klidový proud, což znamená, že tyto zesilovače nevykazují tak velké přechodové zkreslení a zároveň nejsou tak energeticky náročné, jako třída A. Právě pro tyto vlastnosti jsou tyto zesilovače v hudebním průmyslu zdaleka nejpoužívanější, ostatně proto je najdete u valné většiny kytarových aparátů.

Třídy bychom měli, co ty lampy versus tranzistory?

Tento spor je skutečně dlouhotrvající otázkou, která se objevila už v momentě, kdy vznikly první tranzistorové zesilovače (jelikož jsou lampy neboli elektronky starší konstrukční prostředek). Je lepší používat zvuk zesilovače, který má v součástkách elektronky nebo jsou dnes již tranzistory tak daleko, že je zastoupí? Nejprve si ale řekněme, proč jsou vlastně tyto součástky v zesilovačích.

Princip kytarového zesilovače spočívá v tom, že relativně slabý vstupní signál z elektrické kytary pomocí série zapojených součástek zesílíme do čisté, zkreslené nebo jiné dobře slyšitelné polohy. K tomuto dochází pomocí zesílení elektromagnetického signálu, který generuje kmit strun na snímači. Protože je tento signál poměrně slabý, sám o sobě by reproduktorům nestačil. Proto přicházejí na scénu zesilovače.

Klíčovým prvkem každého (nejen zvukového) zesilovače jsou součástky zesilující průtok elektrického proudu vodiči a ty jsou dnes zejména dvojího druhu. Historické elektronky, které už se používají minimálně vzhledem k jejich velikosti, náročnosti výroby a citlivosti a modernější tranzistory, které dnes elektronky vytlačily prakticky na okraj. Jak je to tedy se zvukem u kytarových zesilovačů? Opravdu jsou elektronky o tolik lepší?

Inu takovouto otázku není úplně jednoduché zodpovědět, stejně asi jako jestli je lepší SUV nebo sportovní vozidlo. Samozřejmě záleží na způsobu použití a na tom, co je vlastně vaším cílem. Pokud hledáte hodně dynamický a příjemně „kulatý“ zvuk elektrické kytary, pak Vás asi osloví spíše lampy (jak se elektronkám říká), zatímco pokud máte rádi ostřejší, řezavější zvuk s určitou přirozenou kompresí, což oceníte třeba v modernějších metalových stylech, sáhnete zase spíše po tranzistorovém zesilovači.

Mějte pouze na paměti, že o celolampový zesilovač je třeba se starat a zacházet s ním opatrně. Prasklé elektronky je třeba vyměňovat, před hrou je nutné lampy nejdříve nahřát ve standby módu a  po vypnutí zase nechat vychladnout před manipulací se zesilovačem. Stejně tak je nutné občas seřídit předpětí u koncových lamp.

To se většinou děla pomocí hodnot protékajícího napětí mezi katodou a zemí (na tzv. bočníku), nicméně bez nějakých znalostí elektroniky tuto práci spíše svěřte profesionálům. V kytarových zesilovačích bývají hodnoty elektrického proudu už na životu nebezpečné hranici, vyplatí se tedy maximální opatrnost. Naproti tomu na tranzistorovém zesilovači Vás nic z toho obvykle nečeká, tedy máte o pár starostí méně, ovšem na úkor onoho klasického kytarového zvuku.

Existují samozřejmě i kompromisní varianty typu hybridních zesilovačů (lampa v předzesilovači, tranzistor na koncovém zesilovači) či s lampovou simulací, nicméně u těch už se výsledný zvuk liší velmi individuálně, a tak Vám většinou nezbude nic jiného, než vzít svou kytaru a jít si jej vyzkoušet přímo do obchodu. Ostatně je ideální to tak dělat s každým zesilovačem před koupí, abyste i u drahých modelů měli jistotu, že kupujete zvuk přesně podle Vašich představ.