Jay Doll: Ahoj Kato, ahoj Maro, Na začátku září jste vydali novou desku, která se jmenuje V Barvách, proč zrovna v barvách?
Kato: Proč ne? Nápad.

Maro: Tak musíš pochopit, že se na to všichni ptají a je to samozřejmě ve vzduchu.

Kato: Vždycky jsme si mysleli, že barvy hrají a zvuky malují a prostě to chtělo zkusit, jestli je to pravda anebo ne. Zkusit zhudebnit barvy. Možná se o to už pokusil nějaký skladatel vážné hudby, ale nás zajímalo, jestli by se to dalo udělat i pomocí rapové písničky.


Jay Doll: Ta deska je venku nějaké dva týdny, máš už ohlasy, že to lidi pochopili?
Kato: Zatím to tak vypadá, sice asi každý po svém, ale tak to má být.


Jay Doll: Čím to, že je deska tak krátká, všehovšudy 13 skladeb a 49 minut?
Maro: No je to EPčko.

Kato: Původně to mělo být EPčko, jako takový pokus. Já jsem do toho šel jako do velkého dobrodružství a sám jsem nevěděl, jak to dopadne a nebo jak se k tomu mám postavit.


Jay Doll: Říkal jsem si, jestli ti třeba nedošly barvy :-) ?
Kato: Ne, to ne. Myslel jsem, že to bude tak 8 písniček a instrumentálky, ale ve finále se to prostě takhle rozrostlo, takže to je vlastně takové přerostlé EP. No a má to 50 minut, to je o půl hodiny méně, než má kapacitu CDčko. Jsi první, kdo říká, že je to krátké.

Jay Doll: Já bych chtěl víc, no… Podíleli se na tom i kluci z Vaší kapely Livě Band?
Kato: Kluci z Livě Bandu přišli, až když to EP bylo v pohybu, takže vlastně udělali jen to, co dříve dělal třeba Yarda Helešic, tedy že do udělaných beatů zajamovali, z čehož jsem pak vybral nějaké kousky a ty jsem použil jako samply. Takže jsou tam přítomni, nicméně zatím tak napůl a fáze společné tvorby nás zatím teprve čeká.


Jay Doll: Pro ty, co to nevědí, ty si jeden z mála MCs kteří hrají s živou kapelou, takže klobouk dolů. Jakým způsobem ses dal dohromady s Livě Bandem, našel sis ty je, anebo oni tebe, případně jste na sebe narazili někde na ulici?
Kato: To byl vesmír. Dřív, když si člověk říkal, že by dal dohromady živou kapelu, tak to bylo skoro nemožné. A my jsme minulý rok hráli na Rock for Churchill, kde byla spousta lidí, kteří normálně hip-hop neposlouchají a nejsou zvyklí na podobné koncerty. Bylo vidět, že je to baví, ale že nejsou zvyklí koukat na dva týpky, co stojí na pódiu, a že by raději viděli živou kapelu. Tak jsme si říkali, že by to chtělo dát dohromady živou kapelu, jelikož byly dobré ohlasy z nehip-hopových sfér na Dezorient Express. My se snažíme hrát sice hip-hop, ale tak aby byl srozumitelný každému, kdo chce poslouchat. No a v ten moment, někde trochu jinde byla parta lidí, kteří se dali dohromady a chtěli zkusit hrát hip-hop naživo, aby to i tak znělo. A, jak říkal Radim, tak se shodli, že by bylo nejlepší Prago Union. Sehnali si na nás kontakt, ale než nás stihli kontaktovat, tak zasáhl vesmír a Affro a tak jsme se potkali.


Jay Doll: Používáš slova, kterým mladší generace nemusí rozumět, např. "vem PEPO a zapalte to tu". Napadlo tě někdy, že si to třeba musí dohledat ve slovníku?
Kato: Pokud vím, tak PEPO se furt normálně prodává a vypadá i stejně.


Jay Doll: Tak jo, ale generace, která nezná táborové ohně a je furt u kompu…
Kato: Nepodceňuj publikum. Když někdo nebude něčemu rozumět tak bude mít tendenci si to zjistit. A aspoň bude mít delší dobu co dělat a bude ho ta deska bavit i na opakovaný poslech. Já to neřeším, já dělám písničku a myslím si, že jim to někdo řekne, když je to bude zajímat.


Jay Doll: S tím související otázka, hledáš si ty sám třeba něco ve slovníku, než to použiješ do rýmu?
Kato: NE.


Jay Doll: Nikdy?
Kato: Ne. V práci jo, ale když píšu, tak ne. Dokonce znám i internetovou stránku, kam když napíšeš slovo, tak ti to vyjede všechny rýmující se slova, ale ani jednou jsem jí nepoužil při psaní textů. Když jsem v práci dostal nějaké tupé zadání na básničku na dětský den (směje se), tak jsem to asi použil, protože jsem byl líný.

Maro: Grundle jsi musel hledat, ne?

Kato: To jsi hledal ty, já ne. Já jsem si uvědomil, že to zřejmě neexistuje.


Jay Doll: A i takhle tupé zadání dostává reklamní textař? Třeba básničky pro děti?
Kato: To je jako v každé práci, je to tak 75% rutiny a věcí, kde jde jen o to řemeslo, a pak ten zbytek je něco, co člověka může trochu bavit. Ale to neznamená, že to je tak špatně. Takže básnička na vchod do řetězce rychlého občerstvení na den dětí není vůbec neobvyklá záležitost.


Jay Doll: Momentálně jsi s tou prací ale seknul, je to tak?
Kato: Ano, teď přes léto jsem se na to vyprdnul, protože v té poslední agentuře mě to nebavilo, a mohl jsem si to dovolit, protože jsme hodně hráli. Teď sice zjišťuji, že jsem si to zase až tak dovolit nemohl… (Maro se směje) … takže zase na půl úvazku pracuji a zřejmě budu úvazek nějak časem rozšiřovat, když přijde nějaká smysluplná nabídka. Já bych klidně nepracovat, ale je spousta lidí, co by nebyli rádi.


Jay Doll: Jaké jsi měl ve škole známky z češtiny?
Kato: Vesměs jedničky. Možná maximálně dvojku, když přišlo na letopočty, ale ze slohu jsem měl vždycky jedničku.


Jay Doll: A co ty Maro?
Maro: Já jsem měl jedničky, ale když jsem přišel na gympl, tak jsem měl trojky a pak zase dvojky.


Jay Doll: Čteš knížky?
Kato: Čtu, ale asi ne tak, jak by se mohlo zdát. Já jsem takový požírač informací, takže čtu hlavně literaturu faktu. Ale samozřejmě jsem přečetl i jiné knížky, jen rozhodně nejsem žádný vášnivý čtenář, na to jsem moc netrpělivý. Ale Zločin a trest (román ruského autora F. M. Dostojevského. pozn. red.) jsem si dal, to jsem překousal. Slovní zásobu čerpám především z mluvení a poslouchání.


Jay Doll: A četl jsi něco, co tě v poslední době fakt zaujalo, že bys řekl, že je to dobré?
Maro: Nějaký článek o Prago Union :-).

Kato: Předpověď počasí :-). Ale, jestli myslíš knihu, tak naposledy mě docela pobavila kniha Mozek (směje se), což je kniha sestavená z encyklopedie Brittanica, takže ani nemá jednoho autora. To bylo dobrý, ale musel jsem to přestat číst, protože mi to začlo lézt na mozek.


Jay Doll: Poznávat mozek je dobrá věc…
Kato: Tím že v práci používám jazyk jako řemeslo, tedy ne tak osobně jako v muzice, tak často hledám ve slovníku synonym. Tak můžu to řemeslo trénovat, že se pak dá i použít při psaní textů.


Jay Doll: Z této desky i těch předchozích nabývám dojmu, že máš rád staré české filmy (remix Máte sklep, ztracené zuby Vladimíra Menšíka, Felix Holzmann na aktuálním albu). Jsi fakt takový staromilec?
Kato: Ne že bych byl takový blázen do starých českých filmů, ale když se mě zeptáš na staré české filmy, tak samozřejmě je rád mám. Rozhodně mám rád více starých než těch současných. Ale často na to nekoukám. 'Máte sklep' vzniklo tak, že kluci vedle z práce měli rádi tyhle hlášky, dokonce na to byl i nějaký server MeteleskuBlesku.cz, kde byly takovéhle hlášky nahrané a oni to na sebe pořád pokřikovali. A když mi pustili tuhle scénku z Kulového Blesku, tak jsem slyšel, jak ta paní úplně zpívá a že by se k tomu dal přidat beat. Tak jsem to tak zkusil úplně zprdele a vzniknul Sklep.
A třeba samply z filmů mezi písničkami na Dezorient Expressu nahrál Maro, tak, že přepínal televizi, pak mi to donesl a já jsem tam něco objevil. To samé Zuby od Vladimíra Menšíka.


Jay Doll: A na Holzmanna jsi přišel jak?
Kato: Původně jsem nahrával ten refrén sám, jakože "éé, ummm", no prostě jsem zkoušel samplovat svůj hlas. A to znělo divně. A spásná myšlenka přišla skoro na poslední chvíli, když někdo začal mluvit jako Holzmann a já jsem si uvědomil, že on tyhle "ééé, mmm", dělal furt. Shodou okolností jsem doma objevil CDčko Felixe Holzmanna… nevím čí je, nicméně děkuji tímto :-) … tak jsem to takto nesamploval. Tohle neplánujeme dopředu, to je prostě spontánní.


Jay Doll: A jaký je tvůj oblíbený český film?
Kato: Rozhodně nemám jenom jeden. Mám jich víc, ale vzpomínat se mi nechce, jenom z respektu k těm, na které bych si nevzpomněl.

Maro: Kids! Jo český, aha, pardon.

Kato: Já si nemůžu vzpomenout, jak se to jmenovalo, je to černobílé a jsou to 3 povídky, z nichž jedna je o panu účetním, který se probudí a má nad hlavou svatozář. A když chodí po ulici, tak se lidi lekají a říkají mu "že se nestydíte" a podobně. Má s tím jenom trable a ve finále je z toho tak zoufalý, že s tou svatozáří pošle vesmír do prdele, a ona mu zmizí. Načež si hrozně oddechne, že má konečně klid. Ten film má úžasné poselství, a byl jak dobře natočen, tak i herci to dobře zahráli. Hrál tam v hlavní roli Ladislav Pešek.


Jay Doll: Teď z úplně jiného soudku. Všiml jsem si, že s sebou nosíš na koncertech fixku. Děláš ještě sem tam nějaké tagy, anebo jsi z toho už vyrostl? A jak se vůbec stavíš ke graffiti?
Kato: Nevyrostl jsem toho, ale já jsem na to nikdy nebyl moc nadaný. Lepší než dělat ošklivé tagy je nedělat žádné. Já jsem si tehdy v začátcích prošel všemi těmi elementy, než jsem zjistil, který je ten můj, tedy texty a rap. Rozhodně se nepovažuji za žádného graffiťáka, a fixu nosím především proto, že po koncertu za mnou přijdou lidi, kteří budou chtít něco podepsat a nebudou mít fixu, tak předcházím problémům.


Jay Doll: V nějakých rozhovorech (na Óčku) jsi říkal, že inspiraci ke svým rýmům hledáš žitím, tedy běžným životem. Pokud se teď staneš zase slavným rapperem,nebojíš se toho, že třeba nebudeš mít čas žít?
Kato: Nemám v plánu se stát slavným rapperem. Slávu máme za sebou a myslím, že jsem z toho včas utekl, abych potom mohl začít stavět znovu na nových základech, které nikdo jiný nemůže zbořit. To se nedalo říct o Chaozzu, tenkrát jsme natáčeli ve studiu, které platila firma, a já ani neuměl obsluhovat sampler. Vždycky jsem jenom někomu říkal, co chci a on to udělal. Jenže pak jsem si jednou uvědomil, že kdyby firma řekla nazdar, tak si neumím udělat ani beat a jsem nahraný… respektive teda nejsem nahraný.


Jay Doll: A byl tohle ten moment, kdy sis řekl, že potřebuješ Strojovnu? (Strojovna je Katovo nahrávací studio. pozn. red.)
Kato: Přesně tak. Uvědomil jsem si, že Chaozz byl na začátku jenom souhra okolností, a nebo štěstí, jenže pak popularita nečekaně vylétla nahoru jako na horské dráze a my nevěděli co si s tím počít. Pak ta horská dráha pokračovala a já jsem byl rád, že se mi z ní podařilo vystoupit včas. Říkal jsem tomu zpátky do tramvaje. Když jsi slavný, tak zjišťuješ, že svět kolem tebe je vlastně nereálný. Jak jsi provařenej, tak nemůžeš nikam přijít, aniž by ti někdo nedával najevo, že tě má buď v prdeli, nebo naopak, anebo že je mu to jedno. V té době jsem si přál, abych když někam přijdu, tak jak se uvedu, tak abych tam byl stejně vedený. Takže v té době jsem začal dávat dohromady strojovnu a zcela pokorně se učit od začátku dělat hudbu, a byla to strašná zábava. A furt to trvá.


Jay Doll: A teď se ti to daří být anonymní?
Kato: To není o tom být anonymní. Dneska když za mnou někdo přijde a chce si se mnou povídat, tak je to vždycky o muzice, to za dob Chaozzu takhle vůbec nebylo. Tehdy za mnou chodil kdekdo a s lecčíms a ani jsem si nemohl být jistý, jestli si to zasloužím nebo ne. Já se nepotřebuju držet v anonymitě, i když bych samozřejmě mohl dělat Prago a nemuset přitom být její tváří a nemyslím si, že bych tím lidi o něco ochudil. Také jsem byl v roli těch, kteří za mnou dneska chodí a chtějí si popovídat. Když jsem přišel za někým, koho jsem uznával a on se mnou prohodil pár slov, tak to pro mě byla událost, která posunula můj život někam dále. Já cítím zodpovědnost to lidem vrátit.


Jay Doll: Netoužíš po tom vyhrál Zlatého Slavíka místo Karla Gotta?
Kato: Rozhodně ne, po tom jsem nikdy netoužil.

Maro: (směje se) Bez zubů?

Kato: Já bych to Karlovi neudělal. Nehledě na to, že já nejsem sólový umělec :-)


Jay Doll: Jakým způsobem se pohybujete běžně po Praze, na kole? (Kato s Marem přijeli na rozhovor na kole)
Kato: Já hlavně na kole a pěšky.

Maro: A já hlavně pěšky a na kole.


Jay Doll: Takže se tak vzájemně doplňujete…
Kato: Dá se říct.


Jay Doll: A co auto, máš nějaké?
Kato: Mám Fiat 500. (Nový model, pozn. red.)


Jay Doll: Opět z jiného soudku, kdysi dávno před rokem 2000 jsi trochu koketoval s rýmováním v angličtině (deska Já nejsem rapper – It Keepz Runnin on, Dawg Bizz…). V poslední době ses zase vrátil ke své mateřštině. Chystáš ještě nějaký exkurz do anglofonního rapu?
Kato: Zaplaťpánbůh mi včas došlo, že kokotuju, místo koketování :-). Zaprvé mají za hranicemi svých rapperů dost a nikdo není zvědavý na nějakého Kata z Prahy, a zadruhé bych tam musel žít dlouhá léta, abych mohl dělat s jazykem to, co dokážu s češtinou. Pak bych tam mohl mít asi šanci, ale já jsem v pohodě tady. Já rád mluvím k někomu, komu můžu něco říct.


Jay Doll: Ještě taková tečka na závěr, kdy se můžeme těšit na další desku?
Kato: Tak ta je teda obzvláště vypečená :-)

Maro: Ta je dobrá, ta se nám líbí, hele vypni to :-)…

Kato: Honza Vedral nám říkal, jak to, že to trvalo tak krátce? A předtím všichni říkali, jak to, že to trvalo tak dlouho? To si musím vychutnat. Nicméně, nevím, nemám zdání.


Jay Doll: Takže něco bude, někdy. Slibujete?
Kato: No kdyby nebylo nic, tak to je nuda.


Jay Doll: Máte něco, co byste chtěli čtenářům říct, kdybych vám dal třeba minutu?
Maro: Já bych si to musel předem napsat.

Kato: Já jim to řeknu na koncertě. A mějte se, jak uznáte za vhodné, pokud možno. Já jsem pro všeobecné veselí :-)


Jay Doll: Děkuji za rozhovor.
Kato: Tak jdeme na fotbálek…


Po skončení rozhovoru jsme si šli zahrát fotbálek a musím přiznat, že Kato a Maro mají evidentně formu. Samozřejmě jsme proti nim prohráli. Závěrem bych chtěl poděkovat Affrovi, za zprostředkování rozhovoru......

text: Jay Doll
fotografie: Martin Dlouhý (www.martindlouhy.info) a Jay Doll

přečteno: {hits}936{/hits} krát