Avšak Pain Is Love 2 vydal 28. února a my nyní Vám nyní přiblížíme to, co můžete čekat. Pokuď nebudeme počítat The Mirror jako studiové album, tak poslední album vydal v roce 2004 a to je od tehdy do teď sakra dlouhá doba, téměř 8 let. No a po osmi letech, na své narozeniny vypustil Pain Is Love 2 (PIL 2), které má být pokračováním na album s názvem Pain Is Love. Nad konceptem alba se nemuselo přemýšlet dlouho, protože album má odrážet to, jak Ja Rule byl naivní a najednou zjistí, že je dole a jaká je realita.

No tak vrhněme se na to ne?

Intro začíná obdobně, jako začalo intro v albu Pain Is Love, avšak po chvíli se spustí ve svižnou věc, kde teda nechápem dvě věci. Proč Ja Rule rapuje "přes telefon" a proč ten démonický hlas, který uslyšíme postupně v celém albu? Jistě, pro neosvícené je třeba říct, že toto je pokračování jednoho alba, ale co ti, co tuto informaci ví? Intro se zpívající Leah Siegal ale i tak rozproudí krev. Druhý track už byl vypuštěn dříve ve své radio verzi, avšak nyní po úpravách "Real Life Fantasy" zní dokonale. Track ve kterém zjišťuje, že žil v iluzi a realita na něj tím dopadá až nyní má co do sebe. Toto poněkuď smutné téma má silný náboj a není pojato ponuře, a Anita Louise na refrénu pohladí leckteré ucho.

Track "Parachute" začíná velmi mocně, nepočítáme onen démonický hlas, který chce vrátit Ja Rulea zpátky, což trošku škodí. Možná proto tam byl, aby šokoval mocnými kytarovými riffy, ve kterém Ja Rule padá, se zjišťěním jaká je realita, dolů bez padáku. Leal Siegal jsme slyšeli dřív a zde se sem hodí.

Po krátkém intro pro track Superstar se zde ladíme na jinou vlnu. Nyní přichází jakási vzpomínka na jeho minulost, která se postupně stává zas skutečností. Že by návrat Superstar? Rozhodně příjemnější věcí je velmi uklidňující song "Black Vodka", která se již dříve dostala ven do rádií. Dlouho neudělal nikdo takovýto chill track, při kterém by vám dokázal člověk říct, jak balí holky, jak o nich filozofuje, a o tom, jak trochu málo-hodně pije. Rozhodně něco, co jsme od Ja Rulea dlouho čekali a dočkali jsme se. Po utahanějším a hodně melodickém Drown, bych se slušelo zmínit o tracku "Never Had Time" se zpívajícím Jon Doem. Zde si Ja Rule uvědomuje, že neměl čas na takové věci, které pro nás jsou naprosto běžné. Říct svým blízkým, že je máte rádi, milujete a že Vám na nich záleží. Překvapením u tohoto tracku je to, že toto téma je pojato nečekaně svižně a vůbec to nevadí.

Strange Days je lehčí bounce věc, která nenudí, avšak zbytečně si s ní někdo hrál, nebo aspoň to tak zní. Pokuď nebudem počítat AutoTune, tak skippy v podobě zaseknuté desky se sem nehodí, aspoň ne tak, jak je můžem slyšet ke konci tracku. Po utahanější "To the Top", tu máme "Pray 4 the Day" s Leah Siegal. Tato věc, plná modliteb a naděje na country instro se do mozaiky tohoto alba dokonale hodí. Believe je track pro konspirační teoretiky, která otevře kde komu otevře oči a hravým instrem baví. Na závěr je tu mocná skladba "Spun a Web", se zpívající Amiou. Ja Rule zde trhá síť za minulostí s odhodláním člověka, který nemá co ztratit, páč většinu už ztratil. Může jenom získat.

Toto album je v mnoha ohledech výborné až na drobnosti, které poněkud kazí dojem. Příliš zde zasahuje výkonný producent "700", který si zde hrál na průvodce albem. Některé tracky jsou pojaty formou trochu nečekaně, až to tomu škodí. No rozhodně se někdo zastaví nad tím, že tu není alespoň jeden rapující host a máme tu zde samé zpěvačky či zpěvačky. Jistě Ja Rule nám chtěl ukázat, že i po té dlouhé době, ve svých 36 letech., je pan rapper, avšak nějaké rapové zpestření tu chybí. Nevíme jestli bude mít ve státech toto album veliký ohlas díky fanouškům 50 centa a těm, kteří Ja Rulea nemají rádi. Přesto Ja Rule není známý jenom tam, ale po celém světě a kdo si pamatuje, tak vystoupil i v ČR.

Od nás dostává 4,0 z 5,0

 

 

přečteno: {hits}1353{/hits} krát